V září 2025 jsem se zúčastnil poutě do Medjugorje. Moje osobní rozhodnutí jet tam bylo vlastně velmi rychlé. Asi dva týdny před termínem poutě ke mně zcela nečekaně přišla poměrně silná myšlenka toto místo navštívit. Měl jsem k některým poselstvím, která z Medjugorje přicházejí, určité otazníky, a tak se ve mně zrodila touha si některé věci ujasnit.

Na internetu jsem dohledal nejbližší termín poutě, kterou nabízela cestovní kancelář „Hvězda mořská“. Přestože už bylo po termínu uzávěrky přihlášek, zkusil jsem se dotázat, zda by se přece jen nenašlo volné místo. A našlo.

Nechci zde popisovat celou krásnou pouť, kterou nám připravila CK pana MgA. Vojtěcha Machovského. Chci se zmínit pouze o tom, co tato pouť „udělala“ se mnou.

Jedním z mých otazníků byl požadavek na půst o chlebu a vodě dvakrát v týdnu. Sám s půstem problém nemám – část svého života se v pátek postím pouze o tekutinách. Vím ale, že půst o chlebu a vodě, byť jen jeden den v týdnu, mnoho křesťanů nepraktikuje. A tady se hovoří rovnou o dvou dnech v týdnu.

Můj názor, kterým jsem se před návštěvou Medjugorje nijak netajil, byl ten, že toho lidé jednoduše nejsou schopni. Maximálně z takového požadavku mohou mít špatné svědomí, že výzvě Panny Marie nedokážou dostát. A kde je pak radost z víry? Bůh přece nechce, abychom otročili nějakým skutkům, byť by to byly skutky lásky. Nabízí nám svobodu. A tento požadavek „z nebe“ jsem proto tehdy nedokázal hodnotit jinak než jako určitý druh „vynucovaného otroctví“.

Co se ale stalo?

Po návratu z Medjugorje se mi tyto myšlenky znovu vracely – a s nimi i tichá pobídka z nebe: „Není žádný problém se dvakrát týdně postit, pokud se pro to svobodně rozhodneš.“

Stačilo se pouze rozhodnout.

Dnes jsou to čtyři měsíce a pochopil jsem, že postit se dvakrát v týdnu skutečně není otroctví, pokud se pro to člověk, podpořený Boží milostí, svobodně rozhodne. Ano, podpořený Boží milostí – to je ono. A navíc je s tím spojena i radost.

O Medjugorje se právem říká, že je to místo, kde se nebe dotýká země. Boží milost – pojem možná někdy až nadužívaný – je na tomto místě prostě realitou. Nedokážu přesně popsat okamžik, kdy jsem tam jasně pocítil, že se „něco děje“. Jen jsem vycítil, že je potřeba se „tomu“ otevřít – a stále znovu otevírat.

Není „to“ nikde vidět, a přitom je „to“ tam na každém kroku. Boží milost.

Nemusíš mít mimořádné zjevení Panny Marie. Pokud nejsi uzavřený ve svých vlastních představách, proč tam jedeš a co tam chceš prožít, Boží milost tě nepochybně nemine. Opravdu nemine.

A není to vše.

Možná máš i ty zkušenost, že ke svátosti smíření opakovaně, až trapně, přicházíš se stejným „problémem“. V mém případě mohu po čtyřech měsících říci: i toto bylo vyřešeno. Osobně tuto skutečnost hodnotím jako větší zázrak než třeba uzdravení z vážné nemoci. Boží milost je bezmezná.

A tak mě, jako výraz poděkování, nenapadlo nic jiného než – po vzoru Vojtěcha Machovského, zakladatele CK „Hvězda mořská“ – rozhodnout se pořídit dodávku pro osm lidí a nabídnout ji pro poutě do tohoto místa Boží milosti všem, kdo o ně stojí. Dokud tento milostiplný čas ještě trvá.

Současně bych chtěl čas na cestě do Medjugorje využít i pro krátkou duchovní obnovu, aby člověk na toto „nebem obdarovávané místo“ přijel, pokud možno, co nejvíce otevřený. Stihl jsem si na pouti také všimnout a uvědomit, že člověk může na toto místo milosti přijíždět se svými představami – co by chtěl prožít a jak by to chtěl prožít. A nic nás tak dobře neuzavírá Boží milosti a nečiní nás hluchými a slepými jako právě tyto naše představy. Bůh má totiž také svou představu o tom, co mi chce dát a čím mě chce obdarovat. A Boží představa je důležitá, nikoli ta moje. Proto i tato „cestovní“ duchovní obnova zaměřená právě tímto směrem.

Co dodat závěrem? Vizionáři hovoří o tom, že „je to poslední čas, kdy se Panna Maria zjevuje takto veřejně a dlouhodobě, aby volala lidstvo k obrácení“. Je tedy třeba využít čas milosti, dokud trvá.

Pokud se toto mé svědectví dotklo Tvého srdce, nabízím účast v malé skupince na pouti do Medjugorje. Termíny a podmínky rád zašlu na vyžádání.

Ludvík Šojdr Kroměříž, leden 2026  sojdr@reaia.cz