Ježíš


Bůh je láska. V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život.
1 J 4,8-9

Přečti si svědectví lidí, kteří
mají osobní zkušenost
s Ježíšem

Zpět na úvodní stranu

Volala jsem k Pánu a On mi odpověděl

Andrea Hýblová

Počátek mého povolání je spojen s konverzí. Jednoho rána jsem se probudila s naprosto jasným pocitem: svatba nebude. A co „hůř“, tenhle pocit mne už neopustil. Byla jsem čím dál více zamilovaná … do mého Pána! Volala jsem k Pánu a On mi odpověděl

 

 

Počátek mého povolání je spojen s konverzí. V okamžiku, kdy jsem poznala Boha, či ještě lépe, kdy mi On sám dal zakusit svou přítomnost, jsem zatoužila poznat ho ještě více a být stále s Ním. Samozřejmě, že jsem hned nemyslela na zasvěcený život, vždyť jsem skoro ani nevěděla, že něco takového na přelomu 2. a 3. tisíciletí ještě existuje! Dokonce jsem brzy mezi křesťany objevila chlapce a zdálo se, že nám to spolu „sluší“. Říkala jsem si, jak je to mezi katolíky dobře zařízené: jeden uvěří a hned mu Pán Bůh nadělí ženicha! Byli jsme spolu asi tři měsíce a já pak na měsíc odjela do zahraničí. Každý den jsem se modlila za náš vztah. Našla jsem totiž v německé modlitební knížce modlitbu pro zamilované (žádalo se i o dar rozlišení, zda je to ten pravý vztah). A tak jsem se modlila a každý večer před usnutím přemýšlela, jak bych si představovala svatební šaty a kde by se svatba měla konat… Jenže jednoho rána jsem se probudila s naprosto jasným pocitem: svatba nebude. A co „hůř“, tenhle pocit mne už neopustil. To bylo ještě před mým křtem. Ale už od tohoto okamžiku jsem se snažila dávat si „bacha“ a nevysílat falešná znamení k dalším chlapcům, abych jim neublížila. Protože jsem byla čím dál více zamilovaná… do mého Pána! 
 
Připravovala jsem se na křest (velikonoční vigilii jsem prožívala jako zásnuby) a biřmování. Dál jsem navenek pokračovala ve stylu života jako předtím: dokončovala jsem stále protahovaná studia a také jsem začala pracovat - když jsem šla na konkurz na dané místo, říkala jsem si, že tu práci chci, ale zároveň jsem vnímala, že to nebude „navždy“ (kousek od autobusové zastávky jsem zahlédla obraz Panny Marie – tak jsem ji poprosila, ať nemusím lhát, až se mne zeptají, jaké mám plány do budoucna – a fakt se mě nezeptali!). Zapojila jsem se do pomoci ve farnosti, v akcích pro mládež, „spadla“ na mě režie SDM ve Žďáru (celá příprava setkání byla založena na smlouvě s Bohem – že do toho jdu, ale že mě musí podržet On a že všechny těžkosti „věnuji“ k rozpoznání mé budoucnosti). A nadále přicházely nové a nové možnosti: ukončená studia, uznání v práci, nabídka rodičů, že mi koupí byt v Praze…  Ale v mém nitru jsem jasně vnímala, že chci žít jiný život než jen „na divadelních prknech“ a že své srdce nechci/ nedokážu dělit mezi muže a Ježíše.
 
A tak jsem se rozhlížela kolem sebe: poznala jsem skvělé kněze, řeholníky a řeholnice, kteří mi svědčili o svém životě s Pánem. Nutno zmínit i mé přátele – manžele: vidět jejich vztah, odevzdání se v den svatby a následný život ve dvou, to mělo velký vliv i na mě. To, co jsem viděla a líbilo se mi u nich, jsem chtěla žít ve vztahu s Pánem. Ve volných chvílích jsem odjížděla od studia a práce mimo město a trávila čas v přírodě a tichu. Naléhání v mém srdci bylo čím dál silnější… Nakonec jsem poprosila o duchovní doprovázení kněze, který mne znal a kterému jsem důvěřovala. Po celé tři roky mne doprovázel modlitbou, nasloucháním, otázkami, které mne nutily udělat si jasno, pravdivě oddělit mé motivace od Pánova volání… Tou dobou jsem už znala sestry paulínky. Byly úplně jiné než ostatní sestry tím, jak žily „normálně“: jejich pražská komunita mi připadala jako malá rodina, v jejímž středu je Ježíš.
 
Protože jsem od dětství vnímala, že mým „povoláním“ bude ukazovat lidem pravdu a krásu (už v 2. třídě jsem chtěla být spisovatelka), tak mne jejich plné nasazené v apoštolátu hlásání Božího Slova okamžitě oslovilo. (Ještě před křtem jsem při první návštěvě Telepace jasně vnímala, že „dýchám můj vzduch“ – a najednou paulínky byly od stejné branže!) Jen jsem si kladla otázku, zda to není málo rozhodnout se jen podle toho, že dělají stejné věci, které se líbí i mně. Proto jsem ještě hledala dál. K sestrám jsem však chodila na modlitbu a občas pomoci s něčím v redakci (při jedné odpolední modlitbě připravené pro mládež, kam jsme dorazila pozdě a skoro s nechutí, se stala zvláštní věc: v jednom okamžiku jsem se podívala na jednu ze sester, která mi do té doby nebyla sympatická, a naprosto jasně, v postoji čiré lásky jsem si uvědomila: bude mou spolusestrou). Bylo to tak těžko uvěřitelné, že jsem chtěla zapomenout na tuto událost a dál jsem se pídila po místě, které by ještě více odpovídalo mým vysněným představám o „životě v klášteře“. Ale čím dál více jsem zjišťovala, že jakýkoliv krok jiným směrem, končí nezdarem (jako dokonce i bolestí hlavy či zlomenou rukou – vždyť já prosila, aby mi dával znamení, jen jsem je odmítala číst!)A tak dny ubíhaly a já čím dál více vnímala, že je již čas učinit jasné rozhodnutí: že žiji ve světě, ale že mne už nenaplňuje tím, co dříve, a že jsem někde uvnitř duše velmi smutná.
 
Pán mě v mém rozhodování doprovázel skrze mnoho dalších různých drobných či „supr“ znamení, ale především mi nechybělo jeho slovo. Náš dialog byl dialogem lásky, jako když se chlapec uchází o dívku… (např. Pís 7,11). Ale měl pro mne i náročná slova, to když mi připomněl, že ten, kdo ho chce následovat, musí se rozhodnout opustit všechno, co mu dosud patřilo a na co byl zvyklý (srov. Mk 10, 21-22). A tak jsem jednoho jarního dne požádala, zda bych mohla nějaký čas spolu se sestrami prožít a poznat lépe jejich život a charisma. V říjnu 2004 jsem přišla na „zkušenou“ (večer před stěhováním jsem se cítila jako když vám někdo vrtá do žaludku, ale pak jsem se prošla po Břevnově a s nohama ve škopku s mořskou vodou a za svitu svíčky si pěkně popovídala s kamarádkami, které věděly, co mne čeká den po té – pak jsem už usnula v naprostém klidu). Druhý den mne sestry přestěhovaly a já se cítila hned jako doma. Ze „zkušené“  jsem už neodešla. Od prvního večera až do dnes jsem nikdy nepochybovala o tom, že mě Pán volá právě sem. Těžké chvíle nastaly, ale nikdy jsem je nečetla jako znamení k odchodu. Naopak, trvalý pokoj kdesi „v hloubi duše“ a nikdy nechybějící Boží slovo, ty mě doprovází a o ty se opírám, když se mi zdá, že už to „ze svých lidských sil neustojím“. Jsem šťastná, protože jsem s Ním.
 
 Nezkrácenou verzi naleznete na  http://neposeda.signaly.cz/.
 
 

Andrea Hýblová, červen 2008

 

 

 

Zobrazeno 6958x od 18. 06. 2008
Zpět na úvodní stranu

Hodnoceno 358x, aktuálně 2.67 bodů

Jak Tě svědectví oslovilo? 0 1 2 3 4 5  (5 = nejvíce)
Chcete-li sponzorovat překlad svědectví
"Volala jsem k Pánu a On mi odpověděl"
z češtiny do...
  Cena za překlad Můžete zde:
...angličtiny 650 Kč Sponzorovat
...němčiny 650 Kč Sponzorovat
Proč sponzorovat překlady? Jak sponzorovat překlady?
Kategorie
Ostatní (138)
Kurz Filip (53)
Uzdravení fyzické (43)
Okultismus (27)
Obrácení (142)
Povzbuzení víry (147)
Vyslyšení modlitby (88)
Boží zásah (183)
Uzdravení vztahů v manželství (13)
Katolické svědectví (52)
Uzdravení vztahů mezi lidmi (18)
Dary Ducha svatého (48)
Osobní zkušenost s Boží láskou (162)
Slovensky (33)
Uzdravení vnitřní (27)
Uzdravení z alkoholismu (10)
Satanismus a jeho projevy (15)
Osvobození z drogové závislosti (10)
Uzdravení z nenávisti vůči lidem (4)
Desátek a požehnání v hmotné oblasti (7)
Uzdravení z depresí (15)
Kurz Alfa (15)

Pro přidávání diskuzních příspěvků se musíte přihlásit.

Diskuze ke svědectví