Ježíš


A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku."
Mt 28,20

Přečti si svědectví lidí, kteří
mají osobní zkušenost
s Ježíšem

Zpět na úvodní stranu

Stála jsem u brány nebe a pekla

Gloria Polo

Víte, kdo a jaký je Bůh, OTEC nás všech? Stojí jako žebrák na okraji naši životní cesty. A jako žebrák nás rovněž stále znovu snažně prosí, běží za námi, je často také na obtíž; ON pláče a pokouší se obměkčit naše zkamenělé srdce a je smutný až do hloubi SVÉHO Nejsvětějšího Srdce, když musí tak často prožívat, jak se k NĚMU jen chladně obracíme zády a prostě ho nebereme na zřetel nebo také děláme jen tak, jako bychom si HO nevšimli. Stála jsem u brány nebe a pekla

 

 

Jestliže někdo z Vás pochybuje nebo si myslí, že Bůh neexistuje a že onen svět je záležitostí pro autory filmů, nebo jestliže někdo z Vás myslí, že smrtí všechno končí, ať si prosím přečte tuto knížečku. Ale čtěte ji úplně celou od začátku až do konce. Jistě se pak Vaše mínění změní, ať je jakkoli skeptické.
Jedná se zde o skutečnost, událost, která je dobře dokumentovaná a stala se v roce 1995. Paní dr. Gloria Polo je žena z Kolumbie, zubní lékařka, která „zemřela“ při jednom úrazu, tzn. byla tak těžce zraněna, že ležela několik dní v komatu a byla udržována při životě jen pomocí nemocničních přístrojů. Kdyby byly přístroje vypnuty, okamžitě by zemřela. Ošetřující lékaři se již zcela vzdali a také už chtěli přístroje odpojit. Pouze její sestra, která je také lékařkou, trvala na tom, aby přístroje nechali ještě dále v provozu.
 
Během komatu stanula na druhé straně skutečnosti, na onom světě a směla se opět vrátit, aby vydala svědectví těm, kteří nemohou věřit. Přinesla nám odtamtud tedy důležité svědectví. Ale čtěte je na následujících stranách raději sami přímo z jejích úst…
 
Paní Gloria směla v dnešní době v mystickém zážitku, který velmi jasně popisuje, nahlédnout do své „knihy života“. A tento zážitek jí natolik otřásl, že se z příkazu Pána stala hlasem volajícím na „poušti víry“ dnešní moderní doby. Přitom podstata jejího poselství a její samotný zážitek není nic jiného než pohled na nesmírnou lásku Boží k nám lidem a na Jeho veliké Milosrdenství. Hovoří přitom na stejné téma jako náš současný papež Benedikt XVI. ve své první encyklice DEUS CARITAS EST“ (Bůh je láska).
 
Vždyť Bůh nám dává stále znovu důkazy, ale my přesto popíráme JEHO existenci.
 
  
 
 
Svědectví paní dr. Glorie Polo
 
Zásah bleskem
 
            Dobré ráno, pozdrav Pán Bůh, milí bratři a sestry!
 
Je pro mě velmi krásné a velkou radostí, že zde smím být, abych se s Vámi podělila o tento veliký dar, který mi prokázal Bůh. To, co Vám budu vyprávět, se stalo 5. května 1995 u Národní university v Bogotě, hlavním městě Kolumbie, tak kolem půl páté odpoledne.
 
            Jsem zubní lékařkou. Já a můj třiadvacetiletý synovec, který je rovněž povoláním dentista, jsme právě pracovali na naší disertaci. V tento den, byl to deštivý pátek, jsme šli spolu s mým mužem směrem k fakultě zubního lékařství, abychom si přinesli pár knih, které jsme potřebovali.
            Šli jsme se synovcem společně pod malým deštníkem. Můj muž měl nepromokavý plášť a šel těsně podél zdi hlavní knihovny, aby se chránil před deštěm. Zatímco jsme oba neustále měnili strany, abychom se vyhýbali loužím – tak jsme se přiblížili, aniž jsme to zpozorovali, k aleji stromů, a když jsme skákali přes jednu větší louži, z výše nás zasáhl blesk, který byl tak silný, že jsme zuhelnatěli. Můj synovec byl okamžitě mrtev a zemřel na místě.
            Blesk ho zasáhl zezadu a spálil celý jeho vnitřek. Navenek zůstal neporušen. Ačkoliv byl tak mladý, byl to člověk zcela oddaný Bohu. Zvláště uctíval Jezulátko. Nosil Jeho medaili na krku v krystalu křemene. Odborníci ze soudního lékařství říkali, že to byl právě křemen, který přitáhl blesk. Blesk mu pronikl přímo do srdce. Okamžitě nastala zástava srdce. Shořely všechny vnitřní orgány a silný proud blesku potom opustil jeho tělo přes nohy. Oživovací pokusy byly zbytečné. Ale čistě navenek neměl žádné popáleniny. Co se týče mne, tak blesk vnikl přes moji paži a spálil celé mé tělo strašným způsobem, zevnitř i zvenku. Za toto moje uzdravené tělo, které teď před sebou vidíte, musím děkovat jen Božímu Milosrdenství. Je to výraz milosrdenství tohoto našeho dobrotivého a nás nade vše milujícího Boha. Celé mé tělo bylo tímto mohutným zásahem blesku zuhelnatělé. Prsa byla pryč, zvláště na levé straně, kde byl můj prs, byla velká díra. Nebylo na mně už žádné svalstvo, moje žebra, břicho, podbřišek, jakož i mé nohy a játra byly úplně zuhelnatělé. Blesk opustil moje tělo pravou nohou. Ledviny utrpěly silné popáleniny, rovněž plíce a jeden z vaječníků.
Používala jsem jako antikoncepci nitroděložní tělísko, které je z mědi, a měď je opravdu dobrý vodič elektřiny. Proto snad i vaječníky byly tak silně spáleny. Byly tak malé jako dvě kuličky hroznového vína. Utrpěla jsem zástavu srdce a byla jsem prakticky bez života. Mé tělo se škubalo a chvělo kvůli elektrickým šokům, které blesk způsobil. Sama mokrá země byla ještě pod elektrickým napětím. V prvním okamžiku mi proto nikdo nemohl pomoci, protože delší dobu nebylo možné, aby mě někdo uchopil.
 
Druhá strana dění
A teď dobře poslouchejte! To byla tělesná, materiální, fyzická část mého úrazu. Ale druhá část tohoto dění byla mnohem krásnější, byl to nepředstavitelný, překrásný zážitek. Neboť zatímco mé tělo tu leželo zuhelnatělé, nacházela jsem se (má duše) v nádherném bílém tunelu. Kolem mě bylo bílé světlo, nepopsatelné světlo, které působilo takový pokoj, takové štěstí. Pocity, které prostě lidskými slovy nelze popsat. Prostě řečeno – neexistují pozemská slova, která by popsala velikost tohoto okamžiku. Byla to šíleně enormní extáze, nepopsatelný vrchol. V tomto světle jsem se pohybovala dopředu, nepopsatelně šťastná a plná radosti, nic mě v tomto tunelu netížilo. Když jsem pohlédla vzhůru, uviděla jsem na konci tohoto tunelu něco jako slunce, bílé světlo. Říkám „bílé“, jenom abych pojmenovala nějakou barvu, neboť barva tohoto světla a jeho jas byl nepopsatelný. Nebyla srovnatelná s ničím, co existuje ohledně barev na tomto světě. To světlo bylo prostě překrásné. Toto světlo bylo pro mne jako zdroj této zcela obrovské lásky, tohoto pokoje ve mně a okolo mě. Nepopsatelná láska a pokoj, který jsem ze světa neznala…
 
Zatímco jsem se pohybovala tunelem dopředu, řekla jsem si sama pro sebe: „U sta hromů! Vždyť já jsem umřela..“ A v tomto okamžiku jsem myslela na své děti a naříkala: „Můj Bože, moje dětičky! Co tomu asi řeknou moje děti?“ Byla jsem matkou, stále zaměstnanou a ve stresu, která na ně nikdy neměla čas. Odcházela jsem z domu časně zrána, abych dobývala svět, a vracela jsem se domů teprve pozdě večer. A přitom jsem byla neschopná, abych se správně postarala o rodinu a o děti. A tu jsem teď viděla celou bídu svého vlastního života v celé pravdě a bez příkras, a přepadl mě velký smutek.
 
V tomto okamžiku vnitřní prázdnoty kvůli nepřítomnosti svých dětí jsem nevnímala ani své tělo ani dimensi času a prostoru. Pohlédla jsem opět vzhůru a viděla jsem něco velmi krásného. Viděla jsem všechny lidi svého života v jednom jediném okamžiku a současně, skutečně v jednom jediném okamžiku, a sice žijící i zemřelé. Objala jsem své praprarodiče, prarodiče, své rodiče, kteří už zemřeli, prostě všechny! Byl to takový okamžik plnosti, bylo to nádherné. Pochopila jsem nyní, že jsem byla obelhávána pohádkami o reinkarnaci. Prakticky jsem si vstřelila „vlastní branku“, protože jsem reinkarnaci vždy fanaticky a vehementně obhajovala. Bylo mi řečeno, že se moje babička vtělila v někoho jiného, ale už mi neřekli v koho, a protože věštění bylo pro mne příliš drahé, než abych to zjišťovala, nechala jsem věci volný průběh a dále jsem nepátrala, v koho se vtělila. Já sama jsem stále znovu potkávala lidi, o kterých jsem se domnívala, že se do nich vtělil můj pradědeček a dědeček. A nyní jsem objala jak svého dědečka tak pradědečka. Objali jsme se zcela opravdu a skutečně a setkala jsem se všemi v jednom jediném okamžiku; a to se událo se všemi lidmi, které jsem kdy znala a ze všech krajin, kde jsem někdy byla a sice s živými i zemřelými – a to všechno v jednom okamžiku. Jen moje dcera reagovala zděšeně, když jsem ji objala. Bylo jí tenkrát právě devět roků a moje objetí pociťovala v témže okamžiku ve svém skutečném životě na tomto světě. Pociťovala tedy moje objetí v těch hodinách, když se ona a celá rodina strachovala o můj život, poněvadž jsem – moje tělo – přece ještě ležela v komatu v nemocnici. Normálně takové objetí z onoho světa nepociťujeme. V tomto podivuhodném stavu se čas zastavil, bylo to prostě tak nádherné, bez přítěže tělesnosti, bez těla. A již jsem se nedívala na lidi tak jako dřív. Ve svém životě jsem se předtím dívala jen na to, zda je někdo tlustý, tenký, ošklivý, jestli má tmavou kůži nebo jestli je dobře oblečený nebo ne... Podle toho jsem rozdělovala lidi, a proto jsem byla plná předsudků a cynické kritiky. Vždy, když jsem hovořila o druhých, kritizovala jsem. Teď, tady tomu bylo úplně jinak. Zde bylo všechno bez hmotného těla. Nyní jsem také viděla nitro lidí, a jak bylo krásné vidět nitro lidí, jejich myšlenky a pocity, zatímco jsem je objímala. A zatímco jsem tak všechny brala do náručí, současně jsem se pohybovala stále více vzhůru.
 
A tímto způsobem jsem se dostávala dále, plná pokoje a šťastná. A čím výše jsem vystupovala, tím více jsem si uvědomovala, že se mi dostalo nádherného vidění – a na konci této cesty jsem viděla jezero, překrásné jezero, obklopené tak překrásnými stromy, tak krásnými, tak krásnými, že už neexistuje další stupňování slova krásný. A stejně tak zde byly květiny ve všech barvách, s vůní, která člověku působila takové blaho – bylo to všechno tak jiné, všechno bylo tak nad míru krásné v této podivuhodné zahradě, na tomto nádherném místě  – že neexistují slova, která by to popsala, všechno byla láska.
            Byly zde dva stromy, které něco uzavíraly. Zdálo se, že je to vstupní brána. Je to všechno tak úplně jiné, než jak to známe. Ani barvy nejsou podobné těm našim. Tam je všechno tak nevýslovně krásné. V tomto okamžiku vidím svého synovce, který se mnou utrpěl neštěstí, jak vešel do této nádherné zahrady. A já jsem věděla, cítila, že tam nesmím vstoupit a ani ještě nemohu – vstoupit tam...
 
První návrat
V tom okamžiku jsem uslyšela hlas svého muže. Křičí, pláče se zlomeným srdcem a volá z hloubi duše: „Glorie!!! Co se stalo! Glorie! Prosím nenechávej mě samotného. Podívej, Tvé děti Tě potřebují. Glorie, vrať se zpátky! Nebuď zbabělec a nenechávej nás tady samotné!“ V tomto okamžiku jsem viděla všechno – jako jedním pohledem jsem měla přehled o všem – a neviděla jsem jen jeho, jak tak bolestně plakal. A v tomto okamžiku mi Pán dopřál návrat. Ale já jsem nechtěla zpátky. Tento pokoj, tato radost, tato slast, do které jsem tady byla zahalena, mě fascinovala. Ale postupně a stále více jsem se začala pohybovat dolů směrem k mému tělu, které jsem shledávala bez života. Viděla jsem, že mé tělo bez života leželo na nosítkách na jednom oddělení universitní nemocnice v Bogotě. Viděla jsem lékaře, jak se kolem mě namáhají a jak mi dávají přístrojem elektrické šoky, aby obnovili činnost mého srdce. Předtím jsme se synovcem leželi více než dvě hodiny na zemi, protože nás nikdo nemohl uchopit kvůli elektrickým výbojům, které vycházely z našich těl nabitých proudem z blesku. Teprve nyní se o nás mohli starat a teprve nyní začalo úsilí o moje oživení. A podívejte se sem. Já (moje duše) přicházím ke svému tělu a dotýkám se nohama své duše tohoto místa mé hlavy (Paní Gloria ukazuje přitom na místo své hlavy). Duše je obrazem našeho lidského těla v její formě. – A v tom okamžiku na mě přeskočila jiskra s velkou silou. A tak se opět vměstnávám do svého těla. Zdálo se mi, jakoby mě do sebe nasávalo. Tento vstup do těla mi působil nekonečnou bolest, neboť mé tělo ze všech stran sršelo jiskrami. Vnímala jsem to, jako bych byla presována do něčeho velmi malého a úzkého. To ale bylo moje tělo. Bylo to, jako bych se svou normální postavou byla natlačena do dětského oblečení, které se zdálo, že je z drátu. Byla to příšerná bolest. A od této chvíle jsem začala pociťovat také bolesti mého totálně spáleného těla. Toto spálené tělo tak bolelo, tak nevypověditelně bolelo, tak strašně pálilo, odevšad vycházel kouř a pára.
 
Slyšela jsem, jak lékaři volají: Ona přišla k sobě! Ona přišla k sobě! Byli radostí bez sebe, ale moje bolesti byly nepopsatelné. Moje nohy byly úplně černé a zuhelnatělé, mé tělo byla jedna otevřená rána, jestli vůbec na něm ještě nějaké svalstvo bylo.
 
Marnivost
Tou největší a nejnesnesitelnější bolestí byla ale moje marnivost. Byl to ve mně jiný druh bolesti, byla to marnivost světské ženy, emancipované ženy světa, samostatné, sebevědomé výkonné odbornice, profesionálky, akademičky, intelektuálky, studované ženy, ženy ekonomky, stvoření, které chtělo hrát ve společnosti nějakou roli. Současně jsem ale byla otrokyní svého těla, otrokyní krásy, módy. Denně jsem strávila čtyři hodiny aerobikem, masážemi, dietami a injekcemi a vším, co si v tomto směru jen dokážete představit. To nejdůležitější, moje modla, byla krása mého těla. A kvůli tomu jsem podstupovala mnoho obětí. To byl můj život, jen modloslužba mé vnější kráse.
 
Říkávala jsem, že krásná prsa jsou na to, aby se ukazovala. Proč bych je měla skrývat? Totéž jsem říkala o svých nohou, neboť jsem věděla, že mám vyjímečně pěkné nohy na podívanou a vůbec velmi hezkou postavu. A nyní jsem v jednom okamžiku se zděšením viděla a pochopila, jak jsem celý svůj život stále jen pečovala o své tělo. To byl střed mého života a celý můj zájem: láska ke svému tělu. A nyní jsem už neměla žádné tělo. Tam, kde byla prsa, byly jen díry, které působily hrozným dojmem, zvláště na levé straně bylo všechno pryč. Moje nohy vypadaly příšerně, spíše jen holé pahýly, zuhelnatělé, úplně černé jako spálené grilované kotlety. Ano, všechna místa mého těla, která jsem nejvíce hýčkala a opečovávala, byla zuhelnatělá a zničená.
 
V nemocnici
Následně jsem byla převezena do nemocnice sociálního zabezpečení. Tam mě začali rychle operovat a seškrabávat spálená místa tkání. Během narkózy jsem opustila své tělo podruhé a přihlížela, co se mnou lékaři dělají, a velmi jsem se obávala o svůj život, především jsem měla strach o své nohy. Když se náhle – jak děsné a příšerné – stalo něco strašného…
 
Zatím Vám, milé sestry a bratři, musím přiznat, že i ve věcech náboženství jsem byla – ostatně jako i v celém svém životě – na „dietě“. Byla jsem tedy ve vztahu k Pánu Bohu také jednou „z katoliček, které v (životě) víry jsou na dietě“. Je důležité, abyste si toho byli vědomi: Byla jsem špatnou katoličkou.
 
Můj celý vztah k Bohu spočíval v tom, že jsem navštěvovala nedělní bohoslužbu, která trvala pouze 25 minut. Vyhledávala jsem vždy takové mše svaté, kde kněz mluvil co nejméně, protože mě jeho řečnění nudilo. Jakým utrpením byli pro mě kněží, kteří měli dlouhá kázání. To byl můj vztah k Bohu – byl velmi ubohý, a proto měly nade mnou takovou moc všechny světské proudy a módní novinky. Byla jsem opravdovou větrnou korouhví. Co právě platilo za nejnovější, nejmodernější v racionalismu nebo volnomyšlenkářství, za tím jsem letěla s vlajícími prapory. Chyběla mi ochrana modlitby, chyběla mi víra. Chyběla mi také víra v sílu milosti, v sílu oběti mše svaté. A právě, když jsem se dále vzdělávala a specializovala pro své povolání, přinesla moje přelétavost ty nejhorší plody. V té době jsem na universitě jednoho dne slyšela, jak jeden katolický kněz říká, že „neexistuje žádný ďábel a ani peklo“.
To bylo přesně to, co jsem chtěla slyšet! Hned jsem si u sebe pomyslela: Když tedy neexistuje ďábel a peklo, pak přijdeme všichni do nebe. Kdo se ještě má co bát?
 
Z čeho jsem ještě teď velmi smutná, co Vám mohu přiznat jen s velkou hanbou, je, že tohle, totiž víra v peklo, bylo posledním poutem, které mě ještě drželo v Církvi. Byl to prostě tento existenciální strach z ďábla, který mi ještě dával, že jsem byla ve spojení se společenstvím Církve. Když mi tedy řekli, že on a peklo opravdu vůbec neexistuje, tedy jsem si hned řekla:
 
„Proč se tu mám ještě namáhat a bojovat za život podle pravidel ,staré Církve‘. Tedy dobře, potom přijdeme všichni do nebe, je tedy úplně jedno, co jsme a co konáme.“
 
To právě byl pak s konečnou platností důvod, proč jsem se úplně vzdálila od Pána. Vzdálila jsem se od Církve a začala jsem na ni nadávat a nazývala jsem ji hloupou a překonanou…atd.  Už jsem neměla strach z hříchu a začala jsem ničit svůj vztah k Bohu. Hřích nezůstal jenom ve mně uvnitř, nýbrž tento hřích se začal přese mne šířit navenek a vyvolávat nákazu u druhých. Stala jsem se aktivní v negativním smyslu. Ano, dokonce jsem nyní začala sama všem vyprávět, že ďábel vůbec neexistuje, že je to vynález duchovenstva – a někdy jsem i svým kolegům na universitě začala říkat, že ani Bůh neexistuje a že jsme produktem evoluce atd. atd. A tak se mi podařilo ovlivnit mnoho lidí. To předesílám, abyste mohli lépe pochopit následující.
 
Ďábel skutečně existuje
Teď poslouchejte, co se stalo: Když jsem se nacházela v této strašné situaci, jaký to děsný úlek! Neboť jsem najednou viděla, že démoni skutečně existují; a nyní přišli, aby mě odnesli. Viděla jsem tyto démony před sebou v celé jejich příšernosti a žádné ze zpodobnění, která jsem na zemi dosud viděla, nemohou ani v nejmenším vylíčit, jak příšerně vypadají tito ďáblové ve skutečnosti. A tak vidím, jak najednou ze stěn operačního sálu vystupuje mnoho temných postav. Zdají se být zcela normálními a obyčejnými lidmi, ale všichni mají tento příšerný, hrůzostrašný pohled. Nenávist jim přímo kouká z očí. A najednou chápu, že jim něco dlužím. Přišli, aby mě zkasírovali, protože jsem přijala jejich nabídky k hříchu a nyní jsem za to musela zaplatit, a tou cenou jsem byla já sama. Vždyť moje hříchy měly důsledky. Hříchy patří satanovi, nejsou od něho žádnou nabídkou zdarma, musejí se zaplatit. Tou cenou jsme my sami. Když tedy tak říkajíc nakupujeme v jeho krámě, budeme muset za to zboží zaplatit. To by nám mělo být známo. Musíme zaplatit za každý hřích, platíme klidem svědomí, platíme vnitřním pokojem, platíme svým zdravím… A jestliže jsme velmi věrnými stálými zákazníky satanova supermarketu a nakupujeme stále jen v jeho krámu, nakonec nás zkasíruje sám.
 
Největší pomluvou a hlavní lží, velikým trikem ďábla je, že rozšiřuje pohádku, že vůbec neexistuje.
 
A tyto strašlivé, temné postavy krouží kolem mne a je jasné, že přišly jenom s jedním cílem, aby mě vzaly s sebou. Nemáte pravděpodobně žádné ponětí, co to bylo za hrůzu a strašný strach, že mi v této situaci vůbec nebyl nic platný celý můj intelekt, moje duchaplnost, moje vědeckost, mé akademické tituly a moje ukončené odborné vzdělání. Byly úplně bezcenné. Tyto hříchy nás tedy táhnou do hlubiny, dolů, k „otci lži“. Jestliže ale svá politováníhodná selhání a hříchy (které musíme zaplatit) předneseme Bohu ve svátosti pokání, pak Bůh platí tu cenu. ON ji zaplatil svou vlastní Krví a smrtí na kříži. A ON platí pokaždé, když hřešíme, znovu. ON za nás vytrpěl pekelná muka, která jsme si měli sami odpykat a která nás zavázala majiteli hříchů (satanovi). Byli jsme vykoupeni Ježíšem Kristem. Nyní máme nárok na JEHO Království, na JEHO život, neboť ON nás učinil „dětmi Božími“.
 
A tu nyní přišli oni, tito temní tovaryši, aby zkasírovali své jmění – MNE…
 
Viděla jsem je nyní vystupovat ze stěny a vstupovat do operačního sálu. Bylo to velmi mnoho osob, které tu najednou stály okolo. Navenek vypadaly nejprve normálně, ale pohled každého z nich byl plný nenávisti, plný ďábelské nenávisti. A byli tak bezduší, jakoby uvnitř vyhořelí. Moje duše se vzpírala a třásla a já jsem okamžitě pochopila, že to byli démoni. Pochopila jsem, že zde byli kvůli mně, protože jsem jim něco dlužila, protože hřích není zadarmo. To je opravdu největší ďáblova podlost a lež, že dělá, aby lidé věřili, že vůbec neexistuje. To je jeho strategie, potom s námi může dělat všechno, co chce, tento lhář. A nyní jsem se zděšením viděla: Ó, ano, oni existují a už začali kolem mě kroužit, chtěli mě odnést. Dokážete si představit mé zděšení? Můj strach, tu hrůzu?!
 
Celá moje věda, chytrost a společenské postavení mi teď nebyly vůbec k ničemu. Začala jsem se válet po zemi a vrhat se na své tělo, protože jsem chtěla uprchnout do svého těla, ale mé tělo mě už nepřijalo; a toho jsem se strašně lekla. Začala jsem utíkat a prchat. Nevím jak, ale pronikla jsem stěnou operačního sálu. Nechtěla jsem nic jiného než pryč, ale když jsem pronikla stěnou – ejhle – udělala jsem skok do ničeho. Byla jsem poslána dovnitř jednoho z těchto tunelů, které tu najednou byly a vedly dolů. Na začátku tu bylo ještě trochu světla a byla to světla jako včelí plástve. A také se to zde hemžilo jako v úlu, bylo tu tolik lidí. Dospělí, staří, muži, ženy a s hlasitým křikem, štětinatí a s divokou hřívou skřípali zuby. A byla jsem tažena stále hlouběji do země a pohybovala jsem se nepřetržitě dolů, ačkoliv jsem se stále snažila dostat se odtud ven. Světla stále ubývalo a bylo stále temněji, a já jsem se hnala v tomto tunelu dál, až nastala mimořádná tma. Bezbranně jsem se ponořila do této temnoty, pro kterou prostě neexistuje přirovnání. Ta nejtemnější temnota na této zemi je proti tomu ještě jasné poledne. Ale tam tato temnota působí strašné bolesti, hrůzu a hanbu a – příšerně páchne. Je to živoucí temnota, nic tam není mrtvé nebo nehybné. Když pak jsem bez pomoci a bezbranná klouzala těmito tunely, nečekaně jsem dospěla k nějakému rovnému místu. Zde jsem nyní byla naprosto zoufalá, ale posedlá železnou vůlí, abych se odtud dostala pryč. Byla to tatáž vůle jako dříve, abych v životě něčeho dosáhla, což mi teď a tady nebylo vůbec k ničemu – neboť jsem byla zde a nebyla jsem schopná se osvobodit. Z velkých představ a snů z dřívějška nezbylo už nic. Stala jsem se najednou prostě jen úplně malou, úplně nepatrnou.
 
A potom jsem najednou uviděla, jak se otevřela země. Vypadalo to jako obrovská ústa, jako příšerně velká tlama, jako chřtán. Ta země žila, ona se chvěla!!! Cítila jsem se strašně prázdná a pode mnou tato skličující, strašná propast, kterou lidskými slovy prostě nelze popsat. Nejstrašnější bylo, že zde už člověk necítil absolutně nic z přítomnosti a lásky Boží. Zde už nebylo nic, ani kapička naděje. Tato díra v sobě měla něco, co mě nasávalo dolů, aniž jsem se mohla postavit na odpor. Křičela jsem jako pominutá. Vyděsila jsem se k smrti, když jsem zpozorovala, že jsem tomuto pádu nemohla zabránit, nýbrž jsem byla nepřetržitě tažena dolů. Věděla jsem, když se tu jednou zřítím dolů, pak se už nedostanu zpátky. A budu padat bez konce stále hlouběji a hlouběji. To byla smrt mé duše, duchovní smrt mé duše, byla bych neodvolatelně navždy ztracena.
 
Ale během této strašné hrůzy, na pokraji té propasti, jsem náhle ucítila, jak mě svatý archanděl Michael pevně drží za nohy. Mé tělo padalo do této díry, ale byla jsem pevně držena za nohy. Byl to okamžik děsivé bolesti a také příšerného strachu. Ale když jsem tak visela nad propastí, démony dráždila ta troška světla, kterou jsem ještě měla v duši, a tak se všechny tyto nestvůry na mě vrhly. Ty strašné stvůry byly jako larvy, jako upíři, aby toto světlo ve mně s konečnou platností zhasily. Představte si můj odpor a hrůzu, když jsem se viděla pokryta těmito odpornými stvůrami. Křičela jsem, křičela jsem jako pominutá. Tyto věci hořely. Ó, moje sestry a bratři, jedná se o živoucí temnotu, je to nenávist, která tak pálí, která nás pohlcuje, která nás vykořisťuje a vysává. Neexistují slova, aby vylíčila tuto hrůzu.
 
Ubohé duše
Je třeba, abyste věděli, že jsem byla bezbožnice, prakticky ateistka. Už jsem nevěřila v existenci ďábla a potom už ani v existenci Boha. Ale zde - za těchto okolností - jsem začala křičet:
 
„Vy ubohé duše v očistci, prosím Vás, vezměte mě odtud pryč, pomozte mi ven. Prosím, pomozte mi!“
 
Když jsem tak křičela, naplnila mě sžíravá bolest. Tu jsem si všimla, jak milióny a milióny lidí plakaly a sténaly. Najednou jsem viděla, jaké zde bylo nesčetné množství lidí. Mladiství, především lidé mladí, všichni v nevypověditelných bolestech. Pochopila jsem, že na tomto strašném místě, v této žumpě a bahně plném nenávisti a bolesti, skřípají zuby a vyráží z nich kvílení a bolestné výkřiky, které mě roztřásly a na které už nikdy nezapomenu. Chápete? To je vzdálenost od Boha, to je hřích, to jsou následky hříchů. Chápete, co je hřích? Zcela protichůdný Bohu, který je nekonečná Láska. Něco tak strašného je hřích, že má takové šílené důsledky. A my si z toho děláme vtipy. Vtipy o hříchu, o pekle a o démonech. Přitom bohužel nevíme, co činíme.
Od té doby, co jsem to zažila, uplynuly roky, ale vždy, když na to myslím, musím plakat nad bolestmi těchto mnoha, mnoha lidí. Byli to sebevrazi, kteří se zabili v okamžiku zoufalství a nyní byli v těchto mukách, v této bídě, v tomto trýznění; obklopeni těmito příšernými věcmi, obkrouženi démony, kteří je trápili. Ale to nejstrašnější na celém tom mučení bylo: nepřítomnost Boha, úplná nepřítomnost Boha, neboť tam člověk Boha nepociťuje.
A pochopila jsem, že ti, kteří si berou život, tam musejí zůstat tak dlouho, tolik roků, kolik by bývali ještě měli žít na zemi. Neboť sebevraždou vypadli z řádu Božího, proto k nim měli přístup démoni. V očistci jsou „ubohé duše“ jinak uchráněny před každým zlým vlivem, jsou již Božími svatými a s démony už nemají nic společného. Můj Bože, tolik ubohých lidí, většinou mladých, tolik, tolik, plačících, trpících, nevypověditelně trpících. Kdyby věděli, co je po sebevraždě čeká, jistě by se raději smířili s vězením atd., než něco takového.
 
Víte, jaké zvláštní utrpení musejí ještě snášet vedle všeho ostatního?
 
Musejí vidět, jak jejich rodiče nebo blízcí příbuzní, kteří ještě žijí, kvůli nim trpí, snášejí hanbu, mají komplexy viny: Kdybych ho byl jen vychovával přísněji, kdybych ho jen potrestal, nebo: Kdybych ho nebyl trestal…kdybych mu byl býval řekl…kdybych učinil/neučinil to nebo ono… Tyto výčitky svědomí jsou velmi velké a tíživé, jsou peklem na zemi. To, že musejí přihlížet tomuto utrpení svých příbuzných, jim působí nejvíce utrpení. To je pro ně největší trápení a démoni se z toho radují a ukazují jim všechny tyto scény: Podívej se, jak Tvoje matka pláče. Podívej, jak Tvůj otec trpí, jak jsou zoufalí, plni strachu, jak se obviňují, jak diskutují a vzájemně se obžalovávají. Podívej se na to utrpení, které jsi jim způsobil. Podívej se, jak teď rebelují proti Bohu. Podívej se na svoji rodinu – to všechno je Tvá vina!
 
Tyto ubohé duše především potřebují především, aby pozůstalí začali lepší život, aby svůj život změnili, aby konali skutky lásky, aby navštěvovali nemocné. A aby nechali sloužit mše svaté za zemřelé a sami se těchto mší účastnili. Tyto duše by z toho načerpaly velmi mnoho dobra a útěchy. Duše, které jsou v očistci, nemohou samy pro sebe učinit už nic. Nic, vůbec nic. Ale Bůh může něco činit pro nezměrné milosti oběti mše svaté. Měli bychom jim tímto způsobem pomáhat.
Já, plná strachu, jsem nyní také pochopila, že mi tyto duše nemohly pomoci. A v tomto strachu a příšerné panice jsem začala znova křičet: „Kdo se zde zmýlil? To musí být omyl!  Vždyť se sem přece podívejte, já jsem svatá, všichni mě v mém životě svatou nazývali. Nikdy jsem nekradla a nikdy jsem nevraždila. Nikomu jsem nezpůsobila utrpení. Dříve, než jsem byla finančně zruinovaná, jsem ošetřovala zuby zdarma a často jsem nepožadovala žádné peníze, když nemohli zaplatit. Nakupovala jsem pro chudé… Co zde jenom dělám? Bušila jsem na své ‘právo‘!  Já, která jsem přece byla tak dobrá a měla jsem jít rovnýma nohama do nebe. Co zde dělám? Každou neděli jsem chodila na mši svatou, ačkoliv jsem se vydávala za ateistku a nic jsem nedbala na to, co pan farář říkal. Nikdy jsem nezmeškala oběť mše svaté. Jestli jsem za celý svůj život zameškala mši svatou pětkrát, tak je to hodně. Co tedy dělám zde? Pusťte mě odtud! Vezměte mě odtud pryč!“
 
Pokračovala jsem v křiku a řevu, pokryta těmito odpornými stvořeními, která na mně byla nalepena.
„Jsem římskokatolička, jsem praktikující katolička, prosím vysvoboďte mne odtud!“
 
Viděla jsem svého otce a svou matku
 
Když leželo moje tělo na zemi v hlubokém komatu, když jsem tak křičela, že jsem katolička, vidím malé světlo – a vězte, že pouhé malé světélko je v této neproniknutelné temnotě něčím převelikým, jestliže jste zažili tuto absolutní, nepopsatelnou temnotu. To je to nejlepší, co se Vám v této situaci může stát, je to ten největší dar, o kterém člověk jenom sní a ve který se neodvažuje ani doufat, že ho také skutečně dostane. Vidím nad touto příšernou tmavou dírou několik stupňů a dívám se nahoru a pozoruji, jak nad touto děsivou propastí stojí můj otec. Tehdy zemřel před pěti lety. Stál téměř na okraji této díry. Měl o trošku více světla než já tady dole a o čtyři stupně výše jsem viděla svoji matku s mnohem, mnohem větším světlem. Byla jakoby pohroužena do modlitby, rovněž v postoji klanění. Když jsem je oba uviděla, naplnila mě tak veliká radost, tak veliká radost, že jsem celá bez sebe začala volat: „Tati! Mami! Jaká to velká radost, že Vás vidím. Prosím, vezměte mě odtud ven! Prosím Vás z celého srdce, vezměte mě odtud pryč! Vezměte mě odtud ven!“
 
A když pak zamířili svůj pohled na mě sem dolů a můj otec mě uviděl v tak žalostné situaci, měli byste vidět tu převelikou bolest, která se dala číst z jejich obličeje. A na druhé straně to vidí člověk opravdu automaticky, protože tam člověk poznává každého až do nejvnitřnějšího nitra. A tak jsem na ně pohlédla a okamžitě jsem pocítila ten nesmírný smutek a bolest, kterou moji rodiče trpěli, když mě tak viděli. Můj tatínek začal hořce plakat, držel si ruce před obličejem a naříkal s chvějícím se hlasem: „Ó, moje dcero! Ó, ty moje dceruško!“  A moje matka se modlila dále, a tak jsem usoudila, že mě moji rodiče odtud nemohli vzít. Bylo to přitom pro mě ještě další velké utrpení, že jsem svou situací jen ještě přispěla k tomu, že také oni tam, kde byli, museli navíc snášet ještě moji bolest a mé utrpení.
 
Euthanasie a pomoc při umírání
 Znova jsem tedy začala vší silou křičet: „Vezměte mě odtud ven. To všechno musí být nějaký omyl. Kdo je zodpovědný za tento omyl! Vezměte mě přece ven!“  V tomto okamžiku, když jsem tak křičela, bylo moje tělo na zemi v hlubokém komatu. Byla jsem napojena na mnoho přístrojů. Byla jsem v agónii. Umírala jsem. Žádný vzduch mi už nenaplňoval plíce, ledviny už nefungovaly, „žila“ jsem už jen proto, že jsem byla napojena na přístroje a protože moje sestra, která je také lékařkou, trvala na tom, aby mě nechali napojenou. Řekla ošetřujícím lékařům a zdravotním sestrám: „Vy nejste Bohem!“
 
Neboť lékaři se domnívali, že se už nevyplatí, aby pokračovali v mém intensivním ošetřování. Mluvili už s mými rodinnými příslušníky a připravovali je na to, že asi zemřu a že by mě měli nechat v klidu zemřít, neboť jsem byla v opravdu hluboké agónii. Ale moje sestra nepovolila. Pozorujete ten protiklad? Já jsem ve svém životě euthanasii vždy obhajovala, takzvané právo „důstojně zemřít“.
 
Moje sestra mohla být u mne jen proto, že sama byla lékařkou. Po celou dobu zůstala na mé straně. A představte si. V okamžiku, když moje duše byla na druhém břehu a já jsem viděla své rodiče a ze všech sil jsem na ně volala, slyšela moje sestra na tomto světě, ve své skutečnosti tehdejšího okamžiku, zcela zřetelně, jak jsem na své – naše rodiče volala, plna radosti z toho, že mě přišli vyzvednout… Ale moje sestra nepochopila toto volání. Sama z toho skoro umřela hrůzou, když vnímala mé volání, které také opravdu skutečně u mého lůžka zřetelně slyšela. Neboť tento výkřik pro ni znamenal, že jsem šla a také chtěla odtud s konečnou platností. A tak ze své strany křičela : „Moje sestra teď zemřela! Ten zápas prohrála.“
 
Zkouška
A znovu jsem začala křičet: „Copak nerozumíte! Vezměte mě přece odtud pryč, neboť jsem katolička! To všechno musí být nějaké nedorozumění, omyl! Kdopak se tu zmýlil? Prosím, vezměte mě přece odtud ven!“ A když nanovo tak zoufalá křičím, najednou slyším nějaký hlas, je to tak sladký a milý hlas, je to nebeský hlas. A když ho slyším, celá má duše se otřese radostným vzrušením. Moje duše se plní hlubokým pokojem a nepředstavitelným pocitem lásky. A všechny tyto temné postavy a tato odporná havěť, která byla kolem mě, prchá spěšně a zděšeně zpět, protože nemohla odporovat této lásce. A také nemohou snést ten pokoj. Okolo mě se tedy rozhostí tento nepopsatelný pokoj a vnímám, jak mi tento půvabný hlas říká:
 
„Nuže dobře, když jsi skutečně katolička, dovedeš mi jistě říci, jak zní Desatero Božích přikázání!“
 
Jaká to pro mě neblahá výzva. Teď jsem se měla ztrapnit. Sama jsem si vytvořila léčku svým výkřikem a vyznáním. Celý svět měl teď mít možnost slyšet věrolomnost mého slova, mé falešné vyznání. Strašná představa pro mě. Dokážete si to představit? Sotva jsem ještě věděla, že je deset přikázání. Ale to bylo už také všechno. Potom „tabula rasa“. U sta hromů, jak se z toho dostanu? Co jen mám dělat? Jen se nevzdávat, nějak to už půjde! ... přečíst celé svědectví
 
 
 

Zobrazeno 27489x od 07. 07. 2008
Zpět na úvodní stranu

Hodnoceno 637x, aktuálně 2.76 bodů

Jak Tě svědectví oslovilo? 0 1 2 3 4 5  (5 = nejvíce)
Kategorie
Ostatní (138)
Kurz Filip (53)
Uzdravení fyzické (44)
Okultismus (28)
Obrácení (143)
Povzbuzení víry (149)
Vyslyšení modlitby (90)
Boží zásah (184)
Uzdravení vztahů v manželství (13)
Katolické svědectví (54)
Uzdravení vztahů mezi lidmi (19)
Dary Ducha svatého (49)
Osobní zkušenost s Boží láskou (163)
Slovensky (33)
Uzdravení vnitřní (27)
Uzdravení z alkoholismu (11)
Satanismus a jeho projevy (15)
Osvobození z drogové závislosti (11)
Uzdravení z nenávisti vůči lidem (4)
Desátek a požehnání v hmotné oblasti (7)
Uzdravení z depresí (15)
Kurz Alfa (15)

Pro přidávání diskuzních příspěvků se musíte přihlásit.

Diskuze ke svědectví

René Strouhal rendl77@seznam.cz
Zajímavé. Jak je důležité být spojen s Pánem... Ať žehná! www.lide.cz/rendl77