Ježíš


Bůh je láska. V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život.
1 J 4,8-9

Přečti si svědectví lidí, kteří
mají osobní zkušenost
s Ježíšem

Zpět na úvodní stranu

Tragedie církve, v níž Ježíš není Pánem...

Společenství pro Ježíše

Přepis části přednášky P.Vojtěcha Kodeta nazvané "Kdo nežízní, ať nechodí", která zazněla na letošní Katolické charizmatické konferenci (2008) v Brně. Tragedie církve, v níž Ježíš není Pánem...

 

 

Víte, je velice těžké, když člověk ještě nikdy Ježíše nezakusil. A tam si myslím, že Boží srdce je někdy opravdu takové bolavé nad námi, nad tím naším společenstvím, nad tou naší církví. Že jsou lidé, kteří se třeba poctivě snaží chodit od dětství do kostela, chodí ke svátostem, snaží se plnit Desatero, čtou Písmo, modlí se a nikdy nezakusili radost z Boha. Jakoby se nikdy nesetkalo jejich srdce se srdcem Ježíšovým. A samozřejmě skrze Ježíšovo srdce proudí Duch svatý, čili také nemohli zažít to, o čem mluví Písmo svaté, zvlášť Nový zákon, o tom jak Duch svatý dává život, jak dává radost, jak dává svobodu, jak se v nás modlí, volá Abba, Otče, to všichni si přejeme… A on to někdo nezakusil. On ani neví, o co má prosit, protože když jste nikdy neochutnali, tak nevíte, o co máte prosit. A to je jeden z velkých problému každé většinové církve, té  nevyjímaje. Že se mnoho našich věřících setkalo s formální vírou, s křesťanským množstvím pravd, zvyků, některých více či méně křesťanských (někdy jsou křesťanské zvyky ještě pomíchány s pohanskými zvyky), s různou praxí, návyky, přikázáními, prostě s křesťanstvím bez Ducha. A křesťanství bez Ducha, to je nonsens (=nesmysl)! To je něco, co v podstatě vůbec  neexistuje!!! Problém je, že my se o to už 2000 let úspěšně či neúspěšně snažíme. A docela se nám to daří. Ono už to totiž není křesťanství, když tam není Duch. Protože kde je Duch Páně, tam je teprve přítomen Ježíš. Kde je Duch Páně, tam se koná Dílo Boží. Tam jsou lidé, kteří skutečně vyznávají Krista a z moci Boží žijí podle zásad evangelia. My bohužel máme tu zkušenost, i když jste už zažili několikrát třeba nějaké osobní probuzení, tak jak to vypadá se sebou nebo se svým společenstvím, nebo se svojí farností, když se Duch  nenápadně vytratí. Jak najednou přijde smutek, někdy taková nábožná vážnost, (to je v tom smyslu „končí sranda, začíná náboženství“), potom se začnou množit formy, začne přibývat předpisů, obřadů, zákazů a příkazů, frází, na všechno potřebujeme mít nějaký návod, jenomže litera zabíjí a Duch dává život.

 
Hezky varoval Derek Prince v jedné své knize všechny církve bez rozdílu a nás křesťany před úskalím legalismu – křesťanství bez Ducha. A charakterizoval jednotlivé známky tohoto legalismu, který hrozí našim společenstvím. A pozná se podle toho, že teologie je vyvýšena nad zjevení Boží, intelektuální vzdělání nad budování osobního charakteru, kdy všechny sociologické psychologické nauky a vědní obory jsou nadřazeny duchovnímu rozlišování, kdy různé programy, např. pastorační, jsou nadřazeny nad vedením Duchem Božím, kdy výřečnost Božích služebníků je nadřazena nad Boží moc, logické myšlení nad chození ve víře, a zákony nad Lásku. To je tragedie. V takové církvi bych já nechtěl žít. V takovém společenství bych se nechtěl pohybovat. Protože to je společenství mrtvých, společenství, které zapáchá, které se rozkládá, které se udržuje jenom balzamováním…
 
Ale já chci být tam, kde tryská život. Velice krásně už v roce 1968, bylo to na 4. shromáždění ekumenické rady církví ve švédské Uppsale, kde tehdy metropolita Laodiceje v Sýrii, později pravoslavný patriarcha Antiochie Ignacios IV. vyjádřil tuto skutečnost velice trefně. Bez Ducha je Bůh vzdálený, Kristus, ten zůstává v minulosti, Evangelium zůstává mrtvou literou, (něčím, co studujeme, rozebíráme, pitváme až narazíme na mrtvého Boha), církev zůstává pouhou institucí, (a vy víte, že mnohým nevěřícím právě toto vadí nejvíce, že se setkají s církví nejprve jako s institucí. To je špatně), autorita se stane nástrojem ovládání lidí, misie budou pouhou propagandou, liturgie vzpomínkovým rituálem, a z křesťanství nám zbude zotročující morálka. Jestli toto je pravda, pak se nedivme, že mladí lidé nemají zájem o naši víru. Toto nesmí být pravda! Protože takto si to Ježíš nepředstavoval! On si přál, aby Duch svatý sestoupil a sestupoval stále znovu. Vzpomeňme na Ježíšovu touhu, ve které volá „Oheň jsem přišel vrhnout na zem, a jak si přeji, aby už vzplanul!“ To mluvil o Duchu svatém. Protože věděl, že jedině Duch svatý, jeho láska a moc může vrátit člověku tu důstojnost, kterou ztratil hříchem. On věděl, že jedině Duch svatý může znovu člověka vrátit do toho důvěrného vztahu s Bohem, který právě ztratil. On věděl, že jedině On nás může učit chodit po Božích stezkách, že jsme na to příliš zatemnění a příliš Bohu vzdálení a zaslepení. Proto tolik toužil, aby už mohl Duch svatý přijít a byl vylit na všechny. On sám Ducha svatého měl. Bez Něho nedělal nic. On sám byl i v lidském těle pokřtěn Duchem svatým. Ten ho uvedl na poušť a vodil jej, když ho ďábel pokoušel. Pak jej z pouště vyvedl ven a dával mu ta slova zvěstování evangelia…
 

 Vzpomeňme na nazaretskou synagogu, kde Ježíš otevřel úryvek ze 61. Kapitoly Izajáše a říká: „Teď se naplnilo toto Písmo: Hospodin mne pomazal svým Duchem, abych zvěstoval evangelium chudým, abych otevíral oči slepým, abych osvobozoval vězně..“ to všechno, co dělal Ježíš, bylo v moci Ducha, on měl Ducha svatého, ale nechtěl z učedníků mít nějaké ministranty, On nechtěl, aby se jen dívali, jak to dělá a zkoušeli to napodobovat. On jim chtěl předat tu podstatu, a to je Duch svatý, z které se dá jedině dobře a zdravě žít křesťanství. My nikdy nesmíme Ježíšovo učení oddělit od jeho Ducha, který dává život.

Ježíšovým učedníkem není jenom ten, kdo něco nastudoval. Bohužel je někdy i v našich seminářích více teologie než praxe. Celá naše civilizace je zatížena důrazem na vzdělání. Ne, že by vzdělání bylo špatné, ale vzdělání bez zkušenosti!? A v křesťanství je to ještě důležitější. Tam je zkušenost úplně základní. Ježíšovým učedníkem je ten, kdo zažil proměnu ducha, proměnu srdce. Vzpomeňme na to, co říká prorok Ezechiel v 36.kapitole, když předpovídá, že nám Bůh dá nové srdce a nového Ducha. Co to znamená?.. Odejmu z Vašeho těla srdce kamenné a dám Vám srdce z masa. Že nám odebere všechno, co dávalo našemu srdci ztvrdnout. A dá nám podíl na svém srdci. Srdci plném lásky a dobroty, pokory a mírnosti. A že nám odejme toho lidského ducha a dá nám Ducha svého. A volá: „Pojďte ke mně!“ Protože my nemůžeme získat Ducha svatého nějakým čarováním. Duch svatý, to není energie, kterou někde načerpám sám. Já musím přijít ke Kristu. Nejdůležitějším okamžikem mého života je, když jsem položil svoji hlavu na Ježíšovo srdce. Jinými slovy, když jsem si Ježíše zvolil za svého Pána, zachránce a za svého přítele. Kdy jsem přijal jeho pozvání být Ježíšovým přítelem. A vstoupil jsem do důvěrného vztahu s ním. To proměňuje život. Tam začíná tryskat Duch svatý. Tam dojde k tomu přeskočení té jiskry mezi námi.

 

...

Ze zvukového záznamu přepsal Ludvík Šojdr

 

Zobrazeno 23957x od 08. 08. 2008
Zpět na úvodní stranu

Hodnoceno 1703x, aktuálně 2.91 bodů

Jak Tě článek oslovil? 0 1 2 3 4 5  (5 = nejvíce)
Kategorie
Ostatní (32)
Zázraky (1)
Zjevení (1)
O kurzu Filip (1)
Okultismus (5)
Povzbuzení víry (19)
Boží zásah (11)
Uzdravení vztahů mezi lidmi (1)
Dary Ducha svatého (3)
Osobní zkušenost s Boží láskou (12)
Satanismus a jeho projevy (4)

Pro přidávání diskuzních příspěvků se musíte přihlásit.

Diskuze ke článku

Orson Wells aquos@centrum.cz
Je to sice zajímavý článek o víře a o sebekritice křes´tanství a o výhledech do budoucna.Ale budoucnost,a to jaká je hledejsme v minulosti...Jestli minulost Evropy\\ byla odstrašující na budoucí věky-jaká může být budoucnost,když v nedávné době minulé zemřelo v křes´tanském světě bezmála 100 000 000 lidí-a v nbějakém tom východonáboženském světě budhismu a hinduismu,co by člověk spočítal,,na prstech\"ruky-jak je to možné.Mají slova sebereflexe potom v souč.kýžený význam?